Historie obce

DÍL II. - Rokyťany, Matlasovsko

R O K Y Ť A N Y

Správné jméno je Rokyťany, od staročeského „rokyta“ /znamená jíva:/. Dosud se tu některým pozemkům říká „Na jívě“.

Kdyby tam tudy protékal potok, byli by mu staří říkali asi Rokytňany. Ale není tu říčky Rokytné a staré listiny znají jen Rokyťany a to Malé, jimž se nyní říká Horní a Velké, nyní Dolní.
Na Prachově se také jedné louce říká „v Rokyťanech“, jak se dočítáme v tamní katastrální mapě.

Horní Rokytňany jsou malé a je to starodávná osada, založená na základě staročeského práva výpovědního. Dle tohoto práva staročeského půda sedlákovi byla jen propůjčena a zůstávala stále majetkem pánovým; proto ji nemohl sedlák ani prodat, ani odkázat, mohl ji jen doživotně užívat, když ji dobře obhospodařoval, jinak mu ji pán vzal. Pravidelně však vrchnost po zemřelém podaném ponechávala grunt jeho rodině dál. Výhodou práva staročeského bylo, když stavení shořelo, že nové stavěl pán a ne sedlák. Katastry starých osad bývaly dle Pekaře malé.

Rokyťany Velké čili Dolení vznikly dle Pekaře až v době kolonizační, t. j. ve třináctém nebo čtrnáctém století po Kristu, kdy vrchnosti povolávaly německé osadníky a přidělily jim lesní půdu, aby ji vykácením, čili vyklučením, neboli korčením proměnili v role. Že se to dělo i ohněm, svědčí jméno osady Žehrov. Němci z pohraničních horských krajin rádi se usazovali v úrodných našich krajinách a vrchnost jim půdu pouštěla do vlastnictví, tj. prodala a sedlák mohl jí volně nakládat, tj. prodat, nebo odkázat dědicům. To bylo právo německé, čili půrkrechtní, neboli emfyteutické. Ale když grunt shořel, musel si ho sedlák znovu vystavět sám. Kolonizační osady mívaly velké katastry, takže Lhotě, která měla jen 278 korců (našich asi 435 korců) říkali „Malá“, zatím co staré osady mívaly třeba jen 150 korců.

Korec je míra kolonizační a jméno odvozeno je od slova korčík, t.j.kácet. Korcem pole se rozuměl pozemek, na který se vysel korec obilí. Ale na špatné půdě bylo třeba setby hustší a korec pole byl menší než korec úrodné půdy. Ale i korce na seté obilí byly různé. Jiný byl pražský korec než libáňský a sobotecký byl větší než oba. K tomu je ještě korec s vrchem, který byl o 1/8 větší, než korec sehnaný. Ale největší byl “osepní korec“, kterým se měřil oves odváděný vrchnosti, někdy i vrchovatý.

Lado bylo pole, které se osévalo až po 4 nebo 6 létech, v nichž leželo úhorem.

Staří Čechové korců neznali a měřili pole na hony, čili záhony. Počítali je na kopy. 10 až 12 záhonů bylo asi tolik, jako pozdější 1 korec. Jedna kopa záhonů byla 5 -6 korců a lán míval asi 12 kop záhonů, tj. 60 až 70 korců,tj. našich 95 až 110 korců. Louky se měřily na fůry sena: 1 fůra dvouspřežní byla 1 korec.

Slovo lán vyskytuje se také teprve v době kolonizační /třinácté století/ a je utvořeno z německého slova „Lehen“, tj. česky “Léno“ a znamená statek postoupený v dědičné užívání od majitele panství tomu, kdo se pánu zavázal slibem věrností a poslušností. Tento slib staročechové jmenovali slibem “člověčenství“ a poddaní ho museli obnovovat každému novému pánu.

Ale byl velký rozdíl mezi lánem šlechtickým, které šlechtic dostal od krále a na kterém nejen povinnost roboty nelpěla, ale ani platů, jen povinnost služby vojenské, nebo dvorní „rytířské“ a mezi lánem poddanským, z něhož se platilo i robotovalo.

Byly však i svobodné lány selské, vzniklé v době kolonizační, osvobozené od platů i robot, jejichž držitelé byli za to zavázáni vrchnosti službami (rychtáři), nebo vojensky jako mánové a nápravníci, nebo dvořáci. To byli svobodníci.

Vrchnost byla lennímu mannovi ochráncem, ale i soudcem, takže dominium byl stát ve státě. Člověčenství bylo dědičné,děti byly pánovi zavázány jako rodiče. Proto se nazývala vrchnost “dědičným pánem“ svých lidí a tito zase „dědičnými poddanými“. Volnosti pak mohl poddaný nabýti jen propuštěním, čili „vejhostem“. Ale to stávalo se velmi zřídka. /V závěti věrnému služebníku/.

Bez vejhostu nemohl se přestěhovat na cizí panství a to bylo těžkou křivdou na těch dětech, které nemohly dosáhnout gruntu nebo u podruhů. Teprve v roce 1781 císař Josef II. Udělil poddaným právo volně se stěhovat. Ale kdo držel grunt, ten na něm lpěl a nestěhoval se. Kolem roku 1700 vrchnost Kostecká vydala instrukci, že bez svolení pánova sedlák nesmí prodat dobytka, ani drůbeže.

Poddaný původně pomáhal pánovi i branně v těch dobách rytířských válek a při postupu nebo prodeji gruntu ve městě i ve vsích se skoro vždy poznamenává: „Zbroj, která k tomu gruntu přísluší“. Nejčastěji to bývá přední i zadní kus, nebo přední a zadní plech s řemením “poklhaubec“ a voštěp neboli voštipec. Někdy je to „vobojček“, plechový zárukávník a šavle. Zřídka to bývá ručnice půlháková. Asi r. 1620 tyto zprávy úplně mizejí a v nových půrkrechtních knihách Valdštejnských z roku 1633 není o zbroji selské ani zmínky.

Původně poddaní neměli práva kšaftem odkázat statek příbuzným, neboť patřil vrchnosti, leč by jim vrchnost propustila „odúmrť“. Pekař soudí, že Lobkowicové Kostečtí to právo sedlákům pustili. Občanský zákoník z r. 1811 sice dovoluje svobodně pořizovat poddaným, ale to se v Čechách nevztahovalo na sedláky nezakoupené, ty osvobodil teprve rok 1848.
Výkupem a zrušením roboty v r. 1848 a zřízením okresních soudů /v Libáni začal úřadovat 3. června 1850/ přestala moc vrchnosti nad poddanými, obce staly se svobodnými a odpadly od panství. Tak se osamostatnily nejen Dětenice s Brodkem, Osenice, oboje Rokytňany a Bačalky, ale odpadly i ty části Veselice /patnáct domů se 121 poddaným/ a Bystřice /40 domů se 288 obyvateli/, které panství patřívali. Ale přece něco panství zůstalo a to bylo virilní právo. V obecním zastupitelstvu majitel panství měl právo zasedat bez volby. Teprve převrat 28. října 1918 zavedl rovné právo občanů bez ohledu na jejich majetek.

M A T L A S O V S K O

V Rokytňanech byly i velké statky 5/4, jak jich na celém Kosteckém panství bylo jen 10. V Malých Rokytňanech býval však i dvoulán Matlasův, tam, kde se dosud říká „na Matlasovsku.

R. 1779 pásl 12tiletý pasák Václav Kostelecký z Rokyťan na poli „Kovárna“ zvaném vepřový dobytek a jedna svině vyryla hrnec s penězi. Bylo jich přes žejdlík, ale hrnec se rozsypal. Pasák peníze zahliněné chtěl umýt v rybníčku, ale několik penízů mu uklouzlo do bahna. Při těch penězích byly též 4 páry silně stříbrných spon, které si vzala manželka majitele panství a tak zmizely. Ale peníze byly poslány do Prahy, kde učenec Andakt Voigt poznal, že jsou to peníze polské z doby Boleslava Chrabrého a uložil je v muzeu pražském. Nález ten svědčí, že zeman Matlas z Horních Rokyťan zúčastnil se výpravy knížete Břetislava I. do Polska r. 1039, odkud se Čechové vrátili s velikou kořistí a Břetislav přivezl do Prahy i tělo sv. Vojtěcha. Ale královna Polská Rejčka, vdova po Boleslavu Chrabrém obžalovala proto Břetislava I. u papeže ze svatokrádeže. Aby usmířil papeže, založil Břetislav I. kapitulu čili sbor kněží ve Staré Boleslavi a k obživě daroval jim mezi jinými statky i Dětenické panství, pokud mu patřilo r. 1052.

V pozdějších bouřlivých dobách některý potomek Matlasův poklad zakopal, ale sám asi zahynul, neboť poklad zůstal utajen.

Berní rolle /rulla/ z r. 1654 udává nám, že r. 1653 ukoupil Jiřík Matlas, patrně potomek Matlasa Matěje z Malých Rokyťan grunt ve Velkých Rokyťanech, /později č. p. 23 – nynější majitel Jaromír Velechovský/. Tento Jiřík Matlas vlastnil 30 strychů polí. Dlouho zde as nepobyl, neboť není nikde více záznamů o tomto největším kdysi sedláku Rokytském.

Novinky na
Úřední desce
Předpověď počasí

Rokytňany
Počasí na web zdarma

Dnes má svátek:



Zákony
Návštěvnost

Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS. | Editace | Správa webu: Ing. Petr Hanzl | sph.cz